Prožívám teď zajímavý období. Opět jdu s kůží na trh. Hraju si se svojí nahotou na internetu.
Ne doslovnou. Na OnlyFans je ještě čas doufám.
Letos vydávám album. Už jen to, že někdo uslyší tu hudbu, mě lehce děsí, natož všechny ty věci okolo.
Hudbu skládám už od mala. Moje nejoblíbenější hry, když jsem byla malá, zahrnovaly přípravu a provádění různých, ať už tanečníci, tak hudebních, pěveckých, nebo komediálních vystoupení. Asi jsem takovej malej šašek byla vždycky (případně to moje máma vyvrátí, nebo potvrdí, třeba si to pamatuju blbě).
Hned druhá nejoblíbenější hra byla "na obchody". Za peníze z Dostihů a sázek jsme si s kamarádkami navzájem prodávaly hračky, hadry a šminky. V tom jsem byla taky dobrá, co si pamatuju.
A možná proto si "na obchody", i když v trochu jiné verzi, hraju dodnes - ve vlastní firmě.
Každopádně, když se vrátím k té hudbě. Od violoncella, přes klavír, přes sbor, druhý sbor, orchestr, bicí a kapelu na základce, přes kapelu na střední škole, kurz hudební produkce a lekce sólového zpěvu až sem. Zapomněla jsem něco?
*Ty bicí byly vtipný. Hrála jsem na ně v deváté třídě. Zlomila jsem si prst, tak si jen vybavuju, jak jsem hrála s paličkou omotanou izolepou, nalepenou na sádru. A někde z toho mám i video možná. A dnes už bych ani nevěděla jak si k tomu správně sednout.
Zkrátka už tím proplouvám docela dlouho. V sedmi to začalo tím cellem, ve 13ti jsem si zvládla cracknout FL Studio, protože to byl jediný software na hudbu, který měl český návod jak na to. V 18ti jsem si koupila mikrofon a přes Audacity nahrávala první pokusy. Pak jsem crackla Logic Pro X (jsem byla docela šikovná malá pirátka, když nad tím tak přemýšlím vlastně). Ve 20 jsem byla na AVU, bylo tam zvukové studio a mohla jsem tam trávit neomezeně čas. První lepší dema (díky Mišo). Pak dlouhá pauza. 2021 lekce zpěvu. 2022 rozhodnutí, že si ten svůj malej dětskej sen splním. O tom prej má bejt ten život ne?
2022-2025 tvorba alba - výběr písní, psaní nových, nahrávání demíček, nahrávání ve studiu s Igorem (díky Igy), zjištění, že ta angličtina se ještě musí poladit, lekce angličtiny (thanks Al) a úpravy textů, další nahrávání ve studiu.
K tomu celou dobu full time byznys, takže se nahrávalo po večerech, nebo o víkendech. Mnohdy jsem do studia přiťapkala v business outfitu a v kostýmku nahrávala vokály. Žádný svíčky a meditace před nahráváním jako Christina Aguilera. Bo nebyl čas pi**:)
Hurá. Je to nahraný. Jsem si myslela.
A co vizuál? Ten jsem začala řešit už v květnu. To už jsme měli ve studiu téměř vše hotovo. Můj odhad byl, že do konce léta grafika, na začátku podzimu vydáme singl a pak listopad-leden bude album.
No. Akorát, že řešení vizuálu se protáhlo od května 24 do února 25. Holt špatnej odhad.
A tak jsme teď stále na bodu 0. Už se to nedá vydržet. Už o tom melu moc dlouho. Už chci, aby to bylo vydaný. Ne kvůli číslům, ne kvůli slávě, ne kvůli tomu, že bych se chtěla stát druhou ....doplňte dle libosti. Už bych chtěla začít nahrávat další album.
Je to takovej zvláštní tlak. Jelikož gelový nehty si okoušu při čekání a v nervu těžko, tak aspoň retrospektivně rozjíždím Instagram. Experimetuju. Koneckonců začátek zažije člověk jen jednou - na začátku (to jsou zase dneska moudra).
Nemůže to jít pod bod 0, může to jen růst. Takže cíleně nabourávám svoji tvář. Primární výhra je žádnou nemít. Člověka to osvobodí. Tak jak jsem 6 let zpět přecvakla z fotky a umča do byznysu, teď z byznysu cvakám zas do hudby. Pečlivě budovaná image byznys girl, cvak, hudba. A třeba si můžu ty škatulky nechat všechny. Třeba se to nevylučuje. A nebo budu za idiota.
Není to pro mě žádná novinka.
Byla jsem za idiota, když jsem ve 12ti dělala beauty blog. A naučila jsem se spoustu věcí.
Byla jsem za idiota, když jsem v 15ti šla na uměleckou, protože jsem měla jedničky (ale i dvojky, ať jsme přesní) a přece jsem měla jít na gympl. A byla to nakonec nejlepší střední.
Byla jsem za idiota, když jsem ve 20ti začala dělat ve financích. A nakonec jsem na tom postavila stabilní a skvělý podnikání. (ťuk ťuk ťuk)
Tak budu znovu za idiota, až vydám tu hudbu možná. Až podělám promo, seknu se s textem. A?
Třeba to nakonec taky k něčemu povede. Minimálně budu moci třeba jednou vnoučatům dát ten vinyl s potutelným úsměvem a děcka si řeknou "babča byla hustá, ta žila".
A nebo budu za babču, idiota :)
Tak o tom to asi je? Možná je to jen další kolo tý stejný hry, co hraju už od mala. Ať už v obýváku, v kanclu, nebo ve studiu, pořád je to to samé – skočit do něčeho po hlavě, nevědět, jak to dopadne, a prostě to udělat. Co jinýho?
Třeba se to nepovede. Třeba se budu chtít propadnout do země. Ale třeba taky ne.
Každopádně, stojím si za tím. Občas je dobrý, být za idiota. Lepší, než nebejt mimo nikdy.
Tak doufám, že si v těch 70ti, s tou umělou kyčlí, budu moct trsnout na to svoje album.
Do tý doby to snad vydám.
Komentáře
Okomentovat