Zítra mi zavírají moji oblíbenou čajovnu. Zrovna v ní sedím. Zjistila jsem to náhodou.
Kam budu chodit psát svoje chytrý řeči na blog? Většina textů vznikla tady.
Útěk do klidu, dýmka a čaj. Otevíračka do dvou do rána. Značka ideál. Zkrátka, je to tragédie.
"A proč budete končit?"
"Chtějí tady za nájem nesmyslné peníze."
"A kam se budete stěhovat?"
"Potom." Odbyl mě čajovník mávnutím ruky a šel se věnovat ostatním hostům. Je tu plno.
Čaj jsem si nechala vylouhovat moc dlouho. Takže je hořkej. Hořký je i zklamání z konce tohohle podniku. No tak Evo. Něco končí a něco nového začíná. Najdeš jinej podnik, třeba i lepší. Třeba tam budou mít i nějaký normální jídlo a tak se po večerech nebudeš cpát parmezánovejma krekrama a sušeným mangem.
Připomíná mi to chvíli, když teta prodala dům po dědovi. Dvougenerační barák, komplet podsklepený, velká rovná zahrada. Děda ještě v devadesáti betonoval branku, lezl po střeše kůlny, aby ořezal strom a smontoval si luxusní venkovní stůl na terasu. Byl to kabrňák. Vždycky hodiny a hodiny povídal, co kde zažil, jakou lumpárnu v mládí provedl, kde všude byl. Fascinovalo mě, že o více než půl století později byl schopný vyjmenovat všechna jména sousedových dětí včetně jména jejich psa. A to těch dětí bylo 7.
Obdivovala jsem, jak živě byl schopen mi vykreslit krajinu, obličeje. Jak byl kdo vysoký, jakou barvu měl plot. Styděla jsem se, že si nepamatuju, co jsem měla ten den k obědu, natož abych si pamatovala tolik detailů, který on při vyprávění sypal z rukávu. A nejlepší bylo, jak se u toho vždycky usmíval.
Jak s radostí vzpomínal na mládí. Jak za ním vybuchla bomba, když polehával na louce. Jak se 2 dny schovávali s kamarádem v úkrytu a padly 3 lahve pálenky. Jak zachránil dítě před únosem. Jaká byla doba a kolik lidí zabil hladomor. Abyste rozuměli. Je to asi 80 let zpátky a děda byl volyňský Čech z Žitomiru.
Možná si to trochu pro vnučku přibarvil. A možná taky vůbec. Každopádně ta jiskra v očích, ten potutelný úsměv, když to vyprávěl. To bylo k nezaplacení.
Jo děda. Měl nejlepší přístup k životu. Když jsem ho byla navštívit naposledy v nemocnici a ptala jsem se ho, jak se má a jak mu je - zvedl ke mně hlavu, usmál se a jen pronesl "No co, buď umřu a nebo ne."
No. Co na to říct.
Dnes už si s dědou nepokecám. Mám aspoň nahrávku, kterou jsem tajně pořídila při jedné z návštěv.
Už se neprojdu po zahradě a nevkročím do předsíně toho domu, protože už tam bydlí někdo jiný. Už jsem cizí.
Stejně tak budu brzy chodit kolem bývalé čajovny, kam už nikoho nepozvu a nic tam už nenapíšu.
Už budu muset pít přelouhovaný čaj a sepisovat svoje texty jinde.
A co by řekl děda? "No co. Tak budeš chodit jinam."
Komentáře
Okomentovat