Už ani nevím, kde jsem to četla. V rozhovoru s Ewou Farnou, už vím.
Ráda si kupuju časopisy. Je to podobné jako kupovat si takové ty obálky štěstí za 10 Kč, co se kdysi prodávaly na pouti. Nikdy člověk dopředu nevěděl, co v nich je a co ho tam čeká. Vzrušující.
S časopisy je to vlastně docela podobné mi přijde. Vidíš obal, pár hlavních titulek a nadpisů, které tě mají nalákat ke koupi. Funguje to. Oblíbený idol? Kupuju. Simona Kijonková na obálce, to je jasná volba. Už chci mít taky 3 miliardy a sabatikl, řekni mi jak. Trendy na jaro 2024? Hmn. Kupuju. Co na tom, že si ty hadry koupím zase až příští rok ve výprodeji. A tak podobně.
Existuju před regálem s časopisy v Lidlu, tedy kupuju. S radostí odkládám na pás a těším se, co si zase přečtu a co dalšího se dozvím. Zpravidla ten nejlepší článek je ten, který na titulce vůbec nebyl. Nebo jsem si ho vlastně nevšimla.
Ráda si čtu rozhovory. To mě baví. Zajímavé je, že ve většině rozhovorů se skvělými lidmi, se špičkami, s mojí inspirací se opakují základní věci - teda alespoň kam teď moje paměť sahá. Podívala bych se, ale jsem mimo domov a časopisy na mém stole jsou 150 km daleko. Tohle si nevygooglim.
Každopádně, jak se to většinou (teda asi?) u těch úspěšných, mladých a krásných lidí opakuje:
1. věřila jsem si
2. dostala jsem se nahoru a pak jsem to přehnala
3. učím se teď mít znovu víkendy
Ty víkendy, to je vtipný.
Většina lidí by strašně chtěla flexibilní práci a hlavně ABY MĚ TO BAVILO. Ono to dává smysl. Otrava toho, že MUSÍM někde být od do, na konci dne hypnotizuju hodiny, abych už mohla domu, nezní jako zábava. Dělat práci, která vás sere, to taky asi není úplně zábava.
Nicméně, když lidem flexibilitu a zábavnou práci dáte, zdá se mi, že se dějou následující věci:
Baví vás to, takže to děláte a chcete to dělat hodně. Jste ve flow, užíváte si, že ráno/večer/noc - je to jedno, ajm having a blast!
Většina mých známých, klientů a kamarádů, co dělají na volných nohách nebo jinou "flexibilní" práci často opakuje: "neřeším víkendy" "nemám pojem, co je vlastně za den z pohledu svátků, sobot a neděl", "pracuju doma, takže pak i večer a nějak si to nakombinuju", "mě to baví, tak to neřeším" (a ano já to taky říkala).
A vzápětí slyšíte. "Jsem v prdeli", "nemám čas na dovolenou, nemůžu si to dovolit", "nikdo jiný to za mě neudělá"a podobně. Nebo taky "já to chci dělat, zbožňuju to, ale tvl nechci dělat vlastně vůbec nic". (a ano já to taky říkala).
Protože přece vždycky jde dělat víc. Zatímco bych já pracovala jen od pondělí do pátku, konkurence využije i sobotu a já budu pozadu. Jasně, že přece se můžeme potkat i v sedm večer, i o víkendu, i o svátku, i v šest ráno. V kalendáři tam na mě přeci svítí volný políčko, tak ho pojďme zaplnit. A pak se díváš na ten barevnej tetris meetingů a říkáš si, tvl tohle bych nikomu neporadila.
Je to jen špatný time management. Nejde o ty soboty, neděle. Vlastně vůbec. Jen prostě nemáte tu záklopku jako když máte job od - do. Tam prostě padne 3/4/5 hodina a hotovo. Co jsem stihla, to jsem stihla.
U nás co máme tu zábavnou a flexibilní práci nebo podnikání, jde o ten svůj vnitřní tlak. O tu samomluvu. Jak moc na sebe zvládneme tlačit? Mohla jsem udělat víc. Mohla jsem tohle, támhleto.
Jasný. Když se člověk k ničemu nedokope, je tam frustrace, že se nic neděje a neposouvá. Když se zase tlačí na pilu moc? Přidejte porovnávání s okolím a jste na nejlepší cestě k veselým pilulkám? A ono to nemusí být jen v práci ale, že jo.
Takže laskavost. To je to, co jsem četla v tom článku s Ewou. To (mi) chybí, na to se (asi?) dnes nehraje. Doba výkonová to nezná. Nejde o to proč, ale kolik. Kolik jste toho dnes uběhli, kolik jste dnes ráno vážili, kolik lajků a sledujících jste dnes získali, kolik kabelek nebo aut jste si koupili, jakých výsledků jste dnes dosáhli? (úplně se vidím, jak budu hypnotizovat statistiky zas až tohle zveřejním :))
A jak jste se u toho cítili?
A teď nevím jak to popsat. V tom článku ta "20 let na scéně, matka dvou dětí a slavice a já nevím co ještě" hovořila o tom jak se to naučit, tu laskavost. A zaznělo něco ve stylu "Co byste neřekli své nejlepší kamarádce?"
"Dnes jsi uběhla jenom 5 km? No...většinou zvládáš 7."
"Hmn jako hezký, že se snažíš, ale je potřeba makat víc, tamhleti už jsou dávno jinde."
"Ježiš nelež na tom gauči."
"Jak jako, že se ti nechce a jsi unavená, nebuď lenora líná."
Neřekli byste jí to, že jo. Spíš byste řekli:
"Obdivuju tě, že pravidelně běháš."
"Jsi šikovná, věřím ti, to zvládneš."
"Je potřeba si občas odpočinout a vypnout."
"Nejsme roboti."
Je vtipný, jak ve vztahu k někomu, koho máte tak rádi, je to přece naprosto samozřejmé.
"Nedělej to, co nechceš aby ostatní dělali tobě" bych v tomhle případě změnila na "neděláš to ostatním, tak to nedělej ani sobě".
Protože kdo má být vaše nejlepší kamarádka (nebo kamarád)?
A tak. Já se k ní učím mluvit. Vlídně.
A vy už to umíte?
Komentáře
Okomentovat