Ty už nevíš roupama co by. Nebuď kráva.

Nevím. Chci dělat všechno. Potřebovala bych asi tak 3-4 životy, abych to stihla. Life is short. No jo no. Proto je lepší moc nepřemýšlet a jít a udělat to. 

Ten piknik. To album. Ten blog. Tu práci. "Ty jsi střelec" říkali naposled, když jsem se úplně random přihlásila do Akademie Brain We Are. 

Ne. Neposlouchám ten podcast. Ano, tušila jsem zhruba o čem to je a že to existuje. Ne, nepřemýšlela jsem jestli si to koupit, prostě jsem to koupila a čekala co se stane. Kluci z Brain We Are určitě prominou, když napíšu, že ty jejich přednášky jsou skvělý, ale není to vlastně to nejhodnotnější na celém tom dobrodružství "koupim a uvidim, bude sranda".  

Nejlepší na tom je ten nový svět, ta nahodilost, spontánnost a teda komunita těch lidí, co se tam přihlásili taky. Jestli tady můžu udělat reklamu, neplacenou samozřejmě, žádná #spolupráce (zatím haha), tak lidi, který to shlukuje? Super. DĚ-KU-JU.

Ale to se dostáváme zpět k problému jednoho krátkého nicotného života. Můžu všechny ty skvělé lidi poznat a stát se jejich nejlepší kamarádkou? Co se dá stihnout za cca 60-90 let života? A někdy i míň, že jo. 

Když chodím na hřbitovy, kam upřímně chodím fakt ráda (teda přes den), ráda si čtu náhrobky. Teda vždycky mě dokáže nakrknout "rodina Kovářova". Prosím! Já chci vědět, kdo tam leží, kdy se narodil, jak se jmenoval a kolik času dostal vyměřeno. Tady ty obecný náhrobky, to je hrůza. Prosím jednou až to přijde - napište mě tam, ať nějakej podobně divnej čumil se může zamýšlet kdo jsem byla, kdy jsem žila a co se vlastně dělo mezi tím datumem s hvězdičkou a s křížkem. Než jsem se proměnila v ten prach. Objednávka zadána (teď už jen čekání na realizaci). 

Všichni jsme vlastně v čekačce na kus žuly. A teď co s tím časem, co budeme dělat, když teď čekáme ve frontě. Můžu se v ní třeba unudit k smrti (haha). Nebo taky můžu třeba naučit se žonglovat, vyměnit 20 prací, procestovat svět, pomáhat dětem v Africe...a přichází tlak - využij ten čas dobře, neseď u toho Sexu ve městě, dělej něco smysluplného, něco v tom životě dokaž, někam to dotáhni, snaž se trochu, copak si toho vůbec nevážíš? A vždycky přece můžeš dělat víc a tak to děláš, makáš, snažíš se, ryješ držkou v zemi, ale stále kopeš nohama dál protože "exercise every day". 

A pak vidíš krávy. 

Jdeš na procházku, vidíš jak tam stojí a čumí. Ty taky stojíš a čumíš. Vejráte tam na sebe. Hrozně tý krávě závidíš. Jak tam stojí na tý louce. Ona se nestará co si kdo myslí. Ona stojí, čumí, kadí, žvejká, pobíhá a polehává. Pak teda asi tuším, že porodí, dojí a pak zase stojí a čumí. A tvl říká si ta kráva "teď musím držet dietu a nežrat tolik trávy, teď musím víc pobíhat protože 10 000 kroků denně bude happy life, teď se tady musím hrozně snažit na tom světě a něčeho dosáhnout, být nejlepší kráva v okolí...." 

A kolika let se dožívají krávy? Googlim. 

"V přirozených podmínkách se zdravá kráva může dožít dvaceti a více let."

No za 20 let se toho dá taky spoustu stihnout že jo. Teda pokud ty roky nakonec nemáte 3.

"Vysoce užitkové dojnice se však zpravidla porážejí po třech až čtyřech laktacích, protože jejich produkce mléka klesá a/nebo jsou chromé či neplodné."

Aha. Tak vlastně asi radši nebudu kráva.

Budu si užívat všechny ty možnosti, které jsou. Budu začínat věci a nedokončovat, když se mi nebude chtít. Budu tancovat na té hoře možností a holt se smířím s tím, že nestihnu všechno. Protože pořád toho stihnu hodně. Protože 60-90 let když to půjde dobře, je pořád lepší, než 3.