Puberta. To slavné období, kdy nám všichni slibovali, že „to přejde“. Přitom nikdo neřekl, co přesně má přejít. Akné? Dramatický pohled na svět? Nebo ten nekonečný pocit, že nám nikdo nerozumí?
Možná nás prostě jen uklidňovali, protože to dospělí dělají. Je to něco jako „Neboj, zlato, bouřka brzo skončí“, když ve skutečnosti sedíš ve stanu, který pomalu plave do vedlejšího kempu. Ale bouřka nepřestala. Jen jsme se s ní naučili žít.
„Puberta neskončí, jen změní formu.“
Vztek, který nás nutil práskat dveřmi, je teď v tichém "to neřeš" při hádce s kolegou, kterého bychom nejradši poslali na Měsíc. Ty dny, kdy jsme stáli před zrcadlem a říkali si „Proč já musím mít tak malý prsa?!“, se teď přeměnily v „Ty kruhy pod očima, to už jako zůstane?“
A ta věčná otázka „Kdo vlastně jsem?“ Ta je furt tam. Jen už ji tolik neříkáme nahlas, protože by to znělo divně na poradě.
Více vrásky, méně vzpoury. Ale opravdu?
Kdysi jsme bojovali proti rodičům, pravidlům, škole. Teď? Bojujeme proti vlastnímu nastavení budíku. Proti daním. Proti e-mailům začínajícím větou „Děkujeme za váš zájem, ale...“. Puberta nás učila vzdorovat, jen jsme postupně změnili nepřítele.
A to, co se zdálo tak hrozné – například mluvit s klukem/holkou, která se nám líbí – teď nahradilo volání na zákaznickou linku operátora. Přesně stejný stres. Jen místo puberťácké trapnosti přichází dospělácká bezmoc: „„Haló? Je tam někdo? Haló? Já tady potřebuju žít, chápeš?“
Mysleli jsme, že to ve třiceti budem mít zmáknutý.
Dřív jsme si mysleli, že ve třiceti budeme mít všechno vyřešené. Že budeme vědět, kdo jsme, co chceme, a hlavně – proč má život tak blbý pravidla. Teď jsme ve třiceti a říkáme si: „Aha, ono se to jen posouvá. Žádné velké odhalení nás nečeká.“
Možná puberta nekončí. Jen místo „Proč nemůžu jít na ten koncert?!“ řešíme „Proč si nemůžu koupit ten byt bez hypotéky na 30 let?!“ Drama zůstává, jen je oblečený ve slušnějších hadrech.
A nakonec?
Možná je puberta ta nejlepší část v nás. Ta část, která pořád věří, že něco dokážeme změnit. Že můžeme křičet, bouřit se, zpochybňovat věci, nebo aspoň obrátit oči v sloup a říct „No to snad nemyslíš vážně.“
Takže si myslím, že bychom měli svou pubertu trochu oslavit. Ne proto, že byla skvělá – bože, ani náhodou. Ale protože nám z ní něco zůstalo.
I když dnes už máme víc vrásek a bez kafe nefungujem.
Fun fact: napsal to ChatGPT na základě mých předchozích textů a mého námětu. Myslím, že to je zatím můj nejlepší článek.
Jsme v řiti. Chápeš?
Komentáře
Okomentovat